Já si tím taky prošla - před několika lety. Přesně vím o čem píšeš. Dokonce jsme se rozešli před Valentýnem.... uááááááá.
V podstatě mě zachránilo chodit co nejvíc do práce, chodit s lidma z práce a okolí pařit - i s těmi, co jsem s nimi nikdy moc nepařila. Prostě jsem se najednou přidala a oni mě vzali. Souhra náhod chtěla tomu, že jsem tam potkala sympatického chlapíka - tedy - já mu byla mooc sympatická, on mi méně, když mi kolegyně říkala, že má 2 děti, ale.. stali se znás velcí přátelé, a on mi pomohl tak nějak svou přítomností a povídáním a hlavně z pohledu chlapa mi nastínil zrcadlo, že tak jak se chová tvůj "úžasný chlapík" se chová polovina jeho kamarádů k ženám a přesto se navzájem nemlátí!
Když už jsi udělala ten krok a vyhodila ho, odjeď třeba na Šumavu, na Lipno, k Orlíku, do Chorvatska - s kámoškou, mámou, nevím. Ono se to i trošku vykrystalizuje, čím déle budete od sebe. Jasně, každý rozchod je těžký, ale nakonec to půjde. Volej linku důvěry, když ho budeš chtít zpátky, volej bílý kruh bezpečí, volej mámě, volej kamarádce, ale NEBER HO ZPÁTKY! Časem to přejde, na to vem jed a budeš si ještě říkat, PROČ??? jsi na něm byla tak závislá? Nebyla jsi závislá na něm, jen na té iluzi jaký je a na svém vsugerovaném pocitu, že už nikdy nikdo nebude lepší!