Nic si z toho nedělej. Také mám opožděné dítě a donedávna jsem tím trpěla. Přečetla jsem si jak si s prckem hrát, ale všechno je jinak než píšou. Po přečtení dnešních článků se musím smát. Můž živý synek nejraději stahuje rolety u nízkého zavřeného okna a stále radostně povykuje u ždímajíci pračky. Nejraději baští sám a rukama, občas se i strefí do pusinky, má u toho nádherný blažený úsměv a já už se těším na úklid. Také jsem měla snahu ho spoustu věcí učit, ale knížky ho baví jen když je unavený, tak už tolik nelpím na tom aby si něco pamatoval. Spíš koukám co ho baví a úpím když se mi z vervou zakusuje do nosu a radostně u toho piští. Lézt se naučil v 9 měsících a otáčet se na břicho také. A já se bála, že je opožděný. Nesmysl. Teď tiše doufám, že začne chodit později, aby se mi nedral ještě v zimě z kočárku.
Myslím, že jsou to přehnané nároky, které klademe na své děti a pak jsme zklamané.
Už se těším na maminky v parku, jak se budou chlubit svými dětmi. Některé určitě budou někde jinde než jsou ty naše, ale i k nim to jednou přijde a o nic nebudou připraveni.
Tak nebuď smutná a radši si užívej a stejně jako já se usmívej na tímto kritériem.
Přeju hodně roštáren.