Tuto větu občas pronese můj manžel. Tím, jak je s dětmi málo, tak mu ujíždějí více nervy než mně. Není tolik na ten šílený jekot zvyklý . Já si myslím, že jako má dítě nárok se vyřvat, tak má rodič nárok, aby mu ruply nervy a občas řekl něco co by asi neměl. Moje starší dítě, je hodně náročné na výchovu a jak píše Yuki musí se nad tím hodně přemýšlet. U dcery ten problém nemám. Ta se chová jako "průměrné" dítě. Když se dostane do rauše, tak ho prostě odvedu do jiné místnosti at se vyvzteká se slovy, že chápu, že je naštvaný, nebo že mu nerozumím, ale že musí jít do jiné místnosti, protože on má tak pronikavý hlas, že mi z něj praská v uších. Myslím, že nejlepší je vzít někam stranou, vzít ho na klín a pomalu se mu snažit vysvětlit některé věci. U nás to funguje. Ale to se nedá moc praktikovat u dvouletých dětí, protože ty nemyslí jako 4 leté děti.