Klíííd
Po mě koukají všichni - mladí, staří, dětní i bezdětní. Než jsem se trochu naučila "pracovat" se synovými záchvaty v počínajícím období vzdoru, předváděli jsme solidní divadlo všem okolo každou chvíli. Vřeštění až uši zaléhaly, vzpouzení a vláčení, lehání na zem apod. bylo v ceně .
Různých "pohledů" a kroucení hlavou jsem zachytila nespočet - a kde teď jsou?

Přesto jsem tak nepoučitelná a divná, že když vidím matku, která vychovává hodně odlišně (rozuměj hruběji a hnusněji) než já, těžko se bráním chuti jí to také dát najevo. Je mi líto pořád dětí a ne matek, kupodivu.

A nakonec - můj syn ode mě ještě nikdy neslyšel, že ho někdo někam odvede, odnese, zavře... Nezná slovo bubák ani žádný ekvivalent. Policisty mu nikdy zošklivovat nehodlám. V tom s mládeží souhlasím.

Já osobně jsem byla v dětství tímto strašena často (i horší kalibr - třeba že mě dají do děcáku a tam teprve uvidím) a je to opravdu hnus. A ačkoli jsem také asi "normální jedinec", skoro bych řekla, že "normálnější" než binary, a zjevně jsem "přežila", myslím si, že si mohli dát tu práci a zamyslet se nad lepším způsobem výchovy