Mám dítě s mužem, který se hned po mém otěhotnění vyjádřil, že se nebude starat ani přispívat, že dítě nechce. Otěhotněla jsem neplánovaně v době, kdy jsme byli prakticky rozejití, měli jsme dlouhodobou krizi (jejíž příčina už pominula), už jsme spolu nebydleli, ale stále udržovali poměrně intenzivní kontakt. Ke konci těhotenství jsem zjistila, že poslední rok udržuje vážný vztah s jinou ženou. Párkrát jsem se dokonce ptala, jestli náhodou někoho nemá, vždy mi to popřel. Přesně jak slíbil, s ničím nepomáhal, nepřispíval, navíc zapíral před ostatními, že by dítě bylo jeho, zřejmě chtěl zachránit svůj tehdejší vztah. Občas jsme se vídali, ale samé výčitky, hádky, stres. Po porodu se asi měsíc vůbec neozval.
Dnes je situace taková, že syn má 8 měsíců, jeho otec už s přítelkyní není (rozešli se ještě před narozením malého, prý to bylo oboustrané). Už několik měsíců otec za dítětem dochází, sem tam něčím přispěje, pomůže. Tvrdí, jak všeho lituje a že by s námi chěl být. V současné chvíli čekáme na výsledky gen. testů a po nich se nechá údajně zapsat do rodného listu a bude přispívat pravidelně. Všechno jsme si vyjasnili, co proč a jak, ne, že by bylo jeho vysvětlení pro mě uspokojující, omluvné nebo dokonce důvod k tomu, abych mu odpustila, ale už nemám potřebu události minulé řešit, nehádáme se. Z jeho strany šlo o nerozhodnost, zbabělost, neschopnost řešit problém, nezodpovědnost.

Dokázali byste s takovým mužem žít? Kvůli sobě? Kvůli dítěti? Lhal, podrazil mě, vykašlal se na mě, když jsem ho potřebovala. Podváděl mě. Nedokážu mu zřejmě nikdy odpusit, zapomenout možná jednou ano. Nějaké city k němu ještě mám. K synovi se chová pěkně. Máme si co říct. Na druhou stranu já jsem taky nebyla jednoduchá osoba k žití, nicméně jsem ho nikdy nepodvedla, nikdy jsem mu nelhala, z mého pohledu je on původcem takového rozsahu konfliktu, který vznikl. Rozum velí pryč od něj, udělal to jednou, udělá to zas, byť se po letech teď chová docela zodpovědně, nelže, v pár věcech se zřejmě změnil. Emoce nejsou z mojí strany už nějaké zvlášť silné, z jeho tuším taky ne, není divu, po tom všem. Silná je motivace, že by se postaral, finančně, ale i jinak, přecejen být na dítě sama není žádný med a malý otce potřebuje. Já to zvládnu i bez něj, za syna mluvit nemůžu. Díky za názory.