Tak mně spíš připadá, že se z našeho slovníku vytratilo slovo neposeda a že tak to taky zakladatelka myslela. Moje sestra byla takovéhle dítě, které nesedělo ani u jídla. Na vodu jsme jeli poprvé, když jí byly 3 roky a jeli jsme na celý týden. Mě jako starší dali do lodi k jednomu staršímu bezdětnému páru, takže mezi námi nevznikaly sourozenecké rozepře a pak to už šlo zvládat. Ségra si vždycky v kempu nasbírala kamínky a žížaly (ty se snažila naučit plavat), tím se dost zabavila, pak různými písničkami, házením míče z lodi na loď na línějších úsecích. Různými slovními hrami mezi jednotlivými posádkami. Nejpozději každou hodinu jsme dělali přestávku a odpočinek na břehu. Nejnáročnější úsek byl pod Soumarákem, než se dalo na Lipně přistát u břehu, tam je to fakt dlouhý, ale i tak to zvládla. Samozřejmě i v kempu jí máma dávala aspoň křidýlka a bylo lepší jí nespouštět z očí.

Z Chrástu jsme kdysi jeli s neposedným odrostlým štěnětem boxera(24 kg). To bylo teda trošku horší. V první peřeji štěně vyskočilo, ale jak bylo rádo, že jsme ho zas vylovili. Pak už sedělo a dávalo si pozor. Ale dneska bych si to netroufla, protože se nedá tábořit kdekoli, tenkrát jsme s ním radši nelezli do kempů.