Jojo, každý máme jiné nastavení, co zvládneme - mě skoro připadá, že čím jsou starší, tím je to pro mě náročnější - miminka mě dost bavila, hrozně jsem se těšila, vůbec mi nevadilo, že se málo vyspím atd - se vším jsem si dokázala poradit. ALe jak jsem byla furt v pozoru, sebezanedbávající, síly došly, přidaly se deprese, nemoci jsou furt dokola, starší má bezlepkovou dietu, takže pořád musíme řešit nestandartní situace a já jsem hodně vyčerpaná - navíc si říkám, že se chci dětem naplno věnovat a to i teď vidím, že splnit to 2 najednou je dost náročné. Např. jít do bazénu se 3 dětmi je o hubu, na lyže taky - když přecházíme silnici, tak držím 2 děti za ruku.... Když si pochovám nějaké batole, jdu do kolen, dělá to se mnou divy, ale vím, že bych musela manžela pořád úkolovat, abychom to zvládli - a to bych měla jako výchovu 4. dítěte - nervy na to nemám. Taky mi nepřijde, že by děti byly na světě nějak extra šťastné - furt řeší, že se bojí na nějakou soutěž, do školy, nemají rádi nějakou učitelku, spolužáka, jsou nemocné a když si představím, jaké budou mít starosti třeba na Vš a později v práci ..... je to trochu netradiční pohled na to mít a nemít další dítě, ale já bych třeba už raději nějaké adoptovala - takové, které už na světě je a trápí se, pomoci mu Což by zas nikdy neudělal manžel (tomu by 3. vlastní dítě nevadilo).