"Prostě jenom tak odevzdaně nečekáš, až to na Tebe přijde, ale děláš všechno pro to, aby to prostě nepřišlo. Právě proto, že deprese JE NEMOC, je třeba mít na paměti, že člověk je nemocný furt - i když je mu momentálně dobře. Takže když je mu dobře, musí pracovat na tom, aby mu bylo dobře co nejdéle. A pokud mu přestane dobře, tak aby to nebylo tak zlé a netrvalo to moc dlouho. A s tím se dá hodně co dělat."

No, nevím, co zabírá na ostatní - a je mi to stejně houby platné - já mám prostě průběh deprese takový, že o ní pořád VÍM, s obrovskou námahou se různými "silami vůle" a podobnými praktikami jako líčí Spiklík vždy krátce "držím" (nikoli "nahoře", ale v nezáporných číslech) a pak dlouze ve fázi, kdy bych si každou čtvrthodinu hodila mašli a je mi všechno "už" jedno. Opravdu nejsem typ, který by něco "podceňoval", tím méně "prevenci".
Jen trvám na tom, že záludnost deprese (tedy minimálně mnou prožívaného typu) je PRÁVĚ v tom, že prostě "nemá" (jasný) spouštěč, prostě asi jakmile trochu polevím (únava apod.), okamžitě v tom lítám naplno, bez ohledu na veškerou předchozí "prevenci". Nicméně BOJUJU. A zároveň ten permanentní, nekončící boj a "nutnost neustálé bdělosti" mě vyčerpávají tak, jak to chápe jen ten, kdo prožívá totéž - což bohužel je nás hodně, jak je vidět z této diskuse.