Brebbery: „…já mám prostě průběh deprese takový, že o ní pořád VÍM, s obrovskou námahou se různými "silami vůle" a podobnými praktikami jako líčí Spiklík vždy krátce "držím" (nikoli "nahoře", ale v nezáporných číslech) a pak dlouze ve fázi, kdy bych si každou čtvrthodinu hodila mašli a je mi všechno "už" jedno. Opravdu nejsem typ, který by něco "podceňoval", tím méně "prevenci".
Jen trvám na tom, že záludnost deprese (tedy minimálně mnou prožívaného typu) je PRÁVĚ v tom, že prostě "nemá" (jasný) spouštěč, prostě asi jakmile trochu polevím (únava apod.), okamžitě v tom lítám naplno, bez ohledu na veškerou předchozí "prevenci". Nicméně BOJUJU. A zároveň ten permanentní, nekončící boj a "nutnost neustálé bdělosti" mě vyčerpávají...“

Ale jo, to popisuju. Zrovna včil mám obrovský pocit marnosti. Vrátili jsme se s dětmi z Anglie. Děti si to užili, ale já tam odjížděl s chřipkou, ještě teď jsem zahleněný, Navíc jsem tam musel po nocích pracovat na zakázkách, takže jsem se moc nevyspal. Přijeli jsme domů, předal jsem děti, chtěl jsem si je vzít zase v pátek, ale ex mi je nedá. Žil jsem v domění, že mám děti na polovinu prázdnin, ale ona na mě vytáhla rozsudek, a já koukám, že jsem fakt tehdy ve svém nepříliš dobrém psychickém rozpoložení dopustil, aby tam bylo jen 14 dní každý měsíc... zase mě častovala slovy jako „ubožák“ apod. Nechápu, jak se může tak chovat. Mám obavu, že z dětí nakonec vyrostou podobně bezcitná a bezohledná stvoření... takže jsem unavený, mám pocit marnosti, beznaděje... na to mám „fígl“, že se s tím neperu. Přesunu to „mimo sebe“ a přecházím do režimu „robot“. Mechanicky funguju, nevnímám, necítím...