Když si naše dcera něco prosazuje - má zrovna to oblíbené období vzdoru a navíc vyrůstá jako jedináček - tak samozřejmě reaguje, že něco chce, nebo naopak cosi nechce (dělat apod.) zarputilostí, pláčem, vynucováním, uděláme jednoduchou věc: chytneme jí za ruku a odvedeme do jejího pokoje a necháme ji tam. Nebaví ji pak hrát divadlo a předvádět se, prostě si jí nevšímáme a jdeme pryč. Beze slova. Ona za určitou dobu dorazí zpátky za námi a dělá, jakoby se nic nestalo. Zkraje jsme se jí snažili vysvětlovat atd., ale pochopili jsme i my, že ona moc dobře ví, že to nemůže nebo nedostane, jen nás jednoduše zkouší. A má výdrž. Je pravda, že nic neničí a není agresivní. Hlavně se vzteká a prosazuje se.