Dokonalé není nikdy nic, počkej, jak by koukal, až byste si v manželství začali malinko lízt na nervy,jak to bývá, možná by hoto vzalo fatálně. A co děti, ty vztah sakra změní! Ustál by to, když žije v představách o vaší idylce? Pokud jste si pro sebe osudem určeni, jednou se zase sejdete, až budete "vyblbnutí". On podle mě chlap ve 24 nemusí být vůbec taky ještě vyblbnutej, Já mám extrablbnutce a blbnul do nějakých 28 kdy začal přemýšlet o rodině, ve 30 už to bral vážně, to jsme se potkali, ve 32 se mu narodil náš prcek. Mě je 28, nikdy jsem nebyla moc na blbnutí, ale jsem moc ráda, že do 26 jsem si vystudovala, pocestovala a teď si v klídku založila rodinu. Nemám pocit, že bych už o něco přišla a jen se těším, až ve 430 začnu zase blbnout (už vím, že první co bude, cesta do Vietnamu nebo Číny).

Jestli máš tyhle (přirozené) pocity teď, jak se budeš cítit za 5 let, s dvěma děckama, hypotékou...

Nevím, sama za sebe jsem ráda, že jsem pár vztahů měla, jeden i hodně, hodně dlouhý (od 14 do 24). Aspoň už vím, co potřebuju a chci...

Samozřejmě to občas lidem vyjde, ta první známost,první vztah, to zase nechci říkat, že se máš rozejít z principu, ale nahrává tomu to zamilování, které by sis teď mohla užít a až zažiješ, rozhodnout se zkusit se vrátit, jít dál nebo zůstat s novou láskou. Takhle by sis do smrti představovala co by kdyby , rovnou ti můžu prozradit, že všichni chlapi jsou stejní holomci, ale to by ti vůbec nepomohlo