Mákko, já v životě potkala skvělejch chlapů! Určitě jeden spolustudent, skaut, moc hodný, chytrý, já ale fanaticky věřila, že můj první vztah je nejlepší, v té době mě už přítel podváděl a vedl regulérní paralelní vztah, dál jednoho tátovýho studenta, fakt hodnej kluk, na mě moc hodnej (jako že bych se vedle něj cítila moc čená ovca, Mirek Dušín, ale jinak skvělej, uritě výtečný táta a manžel, a taky není hloupej). Pak asi dva kolegy, jednoho mladýho amíka, jednoho kluka,kterýho jsem doučovala, teda na přijímačky na VŠ, asi nejchytřejší kluk pod slunce, ne hezkej,ale do toho hodnej, žádná mrcha, pak asi 2 manželovy kamarádi, můj nejlepší kamarád, všichni jsou chlapi, kterým bych klidně svědčila na svatbě nejlepší kamarádky.

Takže upnout se na jednoho a ááách, byl první, přeci jen je jediný nejlepší atd. jsou podle mě blbiny. Kdyby mě opustil manžel, bolelo by to jak blázen, ale zase bych potkala někoho skvělýho. Ale nechci to, už, protože se chci v životě posunout dál (vybudovat si vztah rodinný, co přežije i menopauzu ), i když na balení, motání hlavy, první polibky vzpomínám moc ráda.