Moje babička byla z mé introvertnosti strašně nešťastná, že se nekamarádím s cizíma děckama (proč bych proboha měla), že nejsem urvaná z cizích lidí a společenských akcí... no prostě že jsem divná. A hlavně že zůstanu na ocet, protože si takhle nenajdu chlapa, když se izoluju.
No, prostě mají někteří lidí zkreslené vnímání, přátel jsem měla dost (i když mi bohatě stačí jedna nejlepší kamarádka) a toho svého chlapa jsem našla když mi bylo 14 let, takže většinu času, co se tak strachovala o moji staropanenskou budoucnost, byla vedle jak ta jedle.