Jeje, jak kdybych to psala ja!!! Az me mrazi... fakt, vsechno sedi, komplet. I to, ze je ted muz min doma, je to narocnejsi pro me, vecer uz clovek proste nema tu kapacitu, no zkratka...
Ja vim, zes nechtela poplacat, ze to mame stejne... kdyz ja to holt stejne mam, a radu nemam
Presne jak rikas, tim krikem se v podstate odreagovavam, "upoustim kotel" a pak jsem zas v pohode. A takhle by to byt nemelo, neni to pro deti dobry vzor. Snazim se nekricet (coz casto nejde), nicmene taky premyslim o tom, ze uplne se potlacit a nekricet (nekdy se to prece jen chvili dari) neni dobre zase pro me. Ze ty emoce, ten pretlak, zatlacuji zpatky do sveho tela a tam to pak muze tropit neviditelnou (prozatim) paseku... A nevim co s tim. Jednak jak nekricet na deti, tj. ovladnout sebe, a druhak jak to ale ze sebe dostat.
No nic. To jsem ti nepomohla, sorry...