Taky jsem cholerik a někdy křičím, ale teď už jen krátce, protože si vždycky v tu chvíli uvědomím, že tím to všechno jen zhorším, a i když to přepětí křikem uvolním, potom mi bude stejně ještě hůř, protože co to dělám? Tohle je přece člověk, kterého si vážím, kterého miluju, rovnocenná osobnost, prostě nedělá to, co zrovna chci, ale neznamená to, že mám právo tu na něj kvůli tomu řvát! A taky si uvědomím, jaké mám štěstí, že je zdravý a že ho vůbec mám... A prostě mě to přejde a za křičení se mu pak hned omluvím. Samozřejmě od svého požadavku tím neustupuju, jen změním formu.
A ještě mi pomáhá, pokud nejsem vytočená tolik, převést všechno do humoru (udělat "herečku") - to dost zabírá: dítě se uvolní a spíš spolupracuje, já tu výbušnou energii využiju k sehrání role a tím ji transformuju.