Já mám teda malého ještě hodně malého. Ale ze svého dětství si pamatuju jen tresty mého táty. Kterej byl sice na hraní fajn, ale jednou týdně se rozhodl, že nás bude vychovávat a řval na nás, mlátil nás (ono to z jeho pohledu asi nebylo mlácení, ale jen výchovné lepance, jenže po jeho výchovných lepancích, nám zůstávaly červené fleky několik hodin...).
Moje babička (tátova matka) tvrdí, že máma byla tisíckrát horší, ječela na nás, mlátila nás, údajně mi mlátila hlavou o stůl, protože mi nešlo psaní
Ano, že na nás občas zaječela, nebo měla histerickou reakci si matně vzpomínám (jednou vyhodila talíř s jídlem z okna, protože jsme enchtěli jíst. Tenkrát mi to bylo nepříjemné, dnes už se tomu (narozdíl od tátových výstupů) zasmějeme všichni - protože kdo má maminku s létajícím talířem ). Ale vážně si nevzpomínám, že by mě máma někdy zřezala do červena, natož aby mi mlátila hlavou o stůl! To si podle mě bába vymýšlí. Kdyby totiž aspoň jednou viděla způsob kterým se se mnou učil otec...
Mnohem víc si ale na mámu vzpomínám, když si snámi hrála, zpívala, učila mě vařit, nebo když jsme spolu chodily na trh pro zeleninu. Pamatuju si víc to, že byla vždycky s náma a pro nás (začala kvůli nám dělat práci doma-je překladatelka), než to, že na nás občas zaječela.

Proto si nemyslím, že občasné zaječení, výbuch, nebo plácnutí je na škodu. Ony se do paměti vryjí víc ty pohodové věci, než ty občasné, neubližující nepříjemné. Pokud ale Tvoje výstupy jsou extrémní (viz. můj táta) měla bys s tím něco dělat - ovšem nemyslím si, že je to Tvůj případ