Já člověče nevím, jak to je s tím "když musíš tak to jde".
Já se zatím vždy dokopala.
Jen jednou se mi to šeredně vymstilo, kdy jsem nutně potřebovala odjet na služební cestu, stihnout vlak, Blila jsem už od rána (žádný fyzický důvod opět nebyl), jen mi bylo tak hrozně špatně. Takže jsem zvracela i po cestě (v pět ráno, vypadala jsem jak po tahu na Stodolní), i v tramvaji cestou k vlaku (do sáčku), za každou cenu jsem se tam chtěla dostat, i když jsem nemohla.
Já se doplazila k vlaku...musel to být pohled pro bpohy.vítězství vůle nad tělem, nad psychikou.
Fakt je ten, že jak přijel vlak, nedoplazila jsem se až k němu, a s brekem koukala jak odjíždí. PROSTĚ UŽ JSEM FAKT NEMOHLA.
Ani o krok dál. Paralýza.

Brečela jsem na tom peronu ještě asi hodinu. Pak jsem jela domů, prospala dopoledne a bulila celý den.
Když to nejde, tak to prostě nejde.
Fakt jen vůle nestačí.

Je to něco jako když máš mrtvici, tak Tě proistě ta půlka těla neposlouchá, i kdyby ses po.s.rala.