Nečetl jsi pozorně. Psal jsem : 1.ignorovat ( do doby odstěhování ), 2. rozvést se ( nebo aspoň odstěhovat - či vystěhovat ji - záleží kdo u koho formálně bydlí ), 3. mít kontakt s dcerou po zbytek jejího života.
V tom co píšu není prostor pro nějaké její ujišťování, omlouvání, atd. Ten by sis tam přál doplnit ty, protože ji máš pořád trochu rád. Což je hnus - znám to. To je víc než zamilovanost (se kterou často argumentují ženy). To je : mít rád. A to je mnohem trvanlivější. To je totiž postoj a ne pouhá emoce jako zamilovanost. A tohle se v sobě zabíjí déle a NIKDY se to nepovede beze zbytku. Já mám třeba dodnes, tak nějak zbytkově, rád svou první holku a není a nikdy mi nebude lhostejná, ale byla to taková potvora, že dodnes, a je už to asi 20 let, mi zůstává rozum stát, kde se v té krasotince vzaly tak řeznické móresy. A jsem rád, že s ní nejsem ! Ale jde o to najít v sobě tu sílu a říznout sám do sebe, abych odstranil ten nádor, který mě požírá. A nedivit se, že to bolí. Nepochybovat, jestli mám řezat dále, když mi z toho teče krev. Musíš, protože jestli to neuděláš, tak ten nádor tě stejně zabije celého. Nejsi hloupý chlap a to je někdy i nevýhoda, protože dokážeš správně rozklíčovat co se děje. A tím víc si uvědomit a zažít tu hrůzu.
Blbé je, že jsi to asi neudělal hned. A teď, jak tuším, každý den vstáváš s tím, že ji dáváš další a další prostor k nějakému urovnání, usmíření, ale ona to tak nebere. Ona si naopak upevňuje svoji pozici a ověřuje si, že může zajít dál, než si kdy myslela a ty zas jen couvneš. Jenže tím couváním, které děláš aby sis ji udržel, ji ztrácíš taky. A to je právě na tom to šílené. Že jsi ji vlastně ztratil už v okažiku, kdy ona se s takovým gustem pustila do dlouhodobé nevěry. To, že s tebou zaqtím bydlí ještě neznamená, že je to tvoje žena. Vnitřně už není. A někdy ani vnějškově ne. Však víš...
Ten rozvod možná není tím, co nejvíc spěchá, ale to odstěhování jo. Za těchto okolností, které popisuješ, bych to udělal do 24 hodin.