jenže aby to mohly dělat i dál, musely si najít živitele. Jestli si našly chlapa, který taky dělá charitu, pak mají těžký život a nebo už dělají určitě něco jinýho, prostě za něco se žít musí, a pokud člověk není spokojený s tím, jak se mu žije, pokud je věčně ve stresu z toho, že nemá za svou práci ani slušný žití, nemá dětem na kroužky, oblečení, zábavu, dovolenou..., pak ho nutně ta práce přestává bavit, netěší ho a už se ohlíží po změně. I když do té doby tvrdil, že je to práce, kterou by nevyměnil.

můj muž byl učtel, hodně ho to bavilo, jenže pak zjistil, že neuživí rodinu a byl tak otrávený, že ze šklství odešel, našel práci jinde, jinou, dává jí teda všechen svůj čas, ale uživí nás. Našel v tom zalíbení, je to práce, kde je fakt spokojený.
Takže já se můžu věnovat rodině (někdy i Rodině) a nějak to utáhneme, i když můj příjem zůstává malý, ale někdo se o děti starat musí. Jinak bych už dávno dělala jinou školu, zkusila bych jinou práci, vydělávala bych, abysme měli na to, co chceme a ne jen na to, co potřebujeme, ale s dětma to nějak nejde dohromady.
Takže ona ta práce musí dát víc než jen to "poslání", ale i ty peníze