já jsem to taky zažila, byl to můj trenér korfbalu. Začal nás trénovat - jemu bylo 23 - mladý hezký sportovní kluk. Mně bylo 14 On měl přítelkyni takže jsme všechny holky měly smolíka, jen jsme slintaly a koukaly. No a on se s ní po 2 letech rozešel a začal mi tak trochu nadbíhat - já už v té době s někým chodila,tak jsem odolávala pozváním na skleničku,protože jsem se bála,že sejdu z cesty a budu svému příteli nevěrná. Ale moc jsem po něm toužila. Pak jsme se dlouhou dobu neviděli a jednou se zase potkali - úplně si mi podlamovaly kolena, on si se mnou povídala a já blbábolila nesmysly jako očarovaná... No a tak to trvá dodnes, občas na něj někde narazím a v koutku duše si přeju aby mě zase na tu skleničku pozval,že už bych ji neodmítla... Jen pro to,abych zjistila jestli to očarování skončí nebo jestli budu pořád tak fascinovaná.

A legrace je,že jsem si nepamatovala jeho jméno - několik roků jsem po něm pátrala na netu, na spolužácích atd. Až letos v lednu se mi podařilo vypátrat jak se jmenuje a dokonce jsem zjistila kde pracuje a že o něm už několik měsíců mluví moje kamarádka,protože je to její ředitel Svět je malý... Tak jsem požádala o přátelství na FB a on ho nepotvrdil. A tím to pro mě nějak pomalu vyhasíná ... Ale je to zajímavý stav, takové mystično