to já mám lepšejší historku. Mne nechal otec syna ( když jsme spolu už žili) na cestě v noci, v lese, na kole, když jsem jeli někam, jedno kam. Já mu nestačila, tak jsem měla smolíka. Jako takovýho strahu jsem nezažila do té doby nikdy, naprost jsem nevěděla, kudy, na křižovatce jsem prostě zůstala a čekala víc než hodinu, než se vrátil. Prostě ho NENAPADLO , že by se jako mohlo cokoliv stát. Blbý na tom bylo, že v tý době už jsem byla v okročilým stadiu těhotenství, takže jsem moc možnost volby neměla, jestli s s takovým řídit dítě. Ono do té doby, než bylo jisté, že jako dítě bude, tak se choval naprosto jinak.