Buchli, zejména proto, že lidé jsou líní, líní vařit, líní přemýšlet o jídle... a zároveň s gustem využívají tunu výmluv na nedostatek financí na zdravé jídlo.
Mimoto se uplatňuje také určitý snobismus, touha navenek mít to, co má ten bohatší, i když na to nemám. Tohle je patrné spíš ve starší generaci, která ještě řadu výrobků zažila v jejich původní výhradně luxusní podobě.
Jenže ať to tady či kdekoli jinde píšu a vykládám (a samozřejmě nejen já, pohybuju se v komunitě "foodies", takže tam jsou daleko zdatnější "apoštolové kvalitního jídla" s daleko lepší výmluvností
), tak je to marný, je to marný, je to marný
Lenost nedovolí proniknout do mozku tomu sdělení, že chudší člověk může jíst naprosto stejně zdravě jako ten bohatší, pouze musí nedostatek financí kompenzovat svou prací. Tedy kupovat základní potraviny a z nich připravovat potraviny vysoce zpracované.
Bohatý člověk si na tu práci může dovolit někoho zaplatit.
Jenže lenost je holt silnější. A tak i chudí lidé kupují polotovary a vysoce zpracované potraviny, jenomže nemají na ty vyrobené z kvalitních primárních surovin. Tak kupují ty vyrobené z odpadků. Protože práce vložená uzenářem/pekařem/cukrářem... do výroby klobás/dalamánků/koláčů... je naprosto stejná, ať jsou vstupní suroviny jakékoli. Cenu výrobku je možné snížit jen za cenu snížení kvality vstupních surovin.
Ale vymyslet nutričně hodnotný a zdravý jídelníček s minimálním množstvím peněz vyžaduje práci. A tyto kvalitní pokrmy připravit od základu opět vyžaduje práci. A lenost je ve většině případů prostě nakonec silnější. A může pak být provázena stesky na to, jak "já jsem tak chudý, že nemám na zdravé jídlo a musím jíst to nekvalitní...", nu, však to jistě znáš z okolí také velmi dobře, stejně jak já
Dalším, byť dnes už daleko méně významným faktorem, je snobismus - bývaly doby, kdy párek, chléb od pekaře, cukrářem vyrobený dort atd. byly výrazem luxusu. Mohl si je dovolit jen lépe situovaný člověk.
Ale i ti chudí si občas chtěli hrát na bohaté a jíst nóbl jídlo. Tak se postupem času i nabídka těchto luxusních potravin přizpůsobila poptávce, věci vypadající zvenčí jako párek či luxusní cukrářský dortík se staly dostupnými, ale samozřejmě za cenu snížení kvality vstupních surovin, práce jejich výrobců samozřejmě nijak neubylo.
Mimoto u některých potravin se uplatňuje ještě efekt chuťvých zvýrazňovačů, které dráždí chuť silnými popudy a způsobují určitou, ne přímo závislost (o závislost v lékařském smyslu se nejedná), ale určitou psychickou potřebu opakovaného podobného chuťového uspokojení. Tyto chuť "tvrdící" látky jsou přidávány více do levných výrobků než do drahých, protože maskují jejich nedostatečnou nutriční hodnotu.
Chuť je smyslem, který máme právě proto, abychom dokázali odhadnout nutriční výhodnost dané potraviny pro náš organismus. Potencováním určitých chuťových složek lze "šidit" naše tělo, které získá dojem, že požívá nutričně hodnotnou potravinu.
Zkopíruju sem kousek textu, který jsem psala před časem trochu jinam, abych si ušetřila psaní.
---
Chuť, jako smysl, nám byla pochopitelně dána nikoli proto, aby si gurmáni užívali, ale je primárně smyslem rozpoznávacím a obranným. Sladká chuť signalizuje našemu mozku – „to je zdroj energie!“, slaná – „to je zdroj minerálů!“, kyselá -„pozor, to je nezralé nebo zkažené!“, hořká – „pozor – to je jedovaté!“.
A umami signalizuje něco ve smyslu – „to je nutričně výhodná potravina, má velký obsah bílkovin, budou v ní esenciální aminokyseliny a nejspíš bude mít i velký obsah dalších užitečných látek (třeba železa či vitamínu B12, které získáváme z masa)!“.
Umami je stimulována především některými aminokyselinami, mimo jiné glutamátem.
V potravinách, kde se vysoká hladina glutamátu vyskytuje přirozeně, tato hladina, potažmo chuť, korelují skutečně s nutriční hodnotou potraviny (ne vždy a úplně, třeba u hub, ale to je jiná, trochu ekologická pohádka).
Ale- pokud je do potraviny dodán samotný glutamát bez přítomnosti dalších látek z masa – esenciálních aminokyselin, B12…, „zmate a podvede“ to náš mozek, který si poté myslí, že svou potřebu esenciálních aminokyselin, železa a B12 ukojil a nehledá skutečně kvalitní zdroj těchto látek.
---
Alkohol je pochopitelně samostatná kapitola, zde jde o skutečnou návykovou látku, takže v případě závislosti na alkoholu už o nákupu "levného/drahého/jakéhokoli, hlavně že je" rozhoduje nikoli rozum, ale míra absťáku.