Denně (ale fakt) nemůžu uvěřit vlastní blaženosti, že tam v září nebudu muset a chtěla bych, aby mi mimino miminalo nafurt.
Deptají mě zprávy, které z práce dostávám, to, že dobrá šéfka tam po mojí mateřské téměř jistě nebude, ponižující, nechutné pseudostudium na "doplnění kvalifikačních předpokladů", to jak se celé školství řítí do zadku čím dál větší rychlostí a veřejnost si to snad nakonec ještě pochvaluje (soudě mj. i ze zdejších debat, i když to neberu jako alfu-omegu všeho.
Po letošní zkušenosti se starší dcerou vážně uvažuju o učení nejmladší doma. Snad nebudu muset, ale bojím se, že nenajdu, komu ji svěřit do rukou.
O škole a učení ale hodně přemýšlím. Učila bych ráda, mám nápady i elán, vlastně mám vpodstatě koncepci, kterou bych chtěla zkusit ověřit, jenže už nejsem takový blázen, abych věřila, že to nějde někdy půjde a zoufale se mi nechce jít někam dělat blbečka, za pár šupů nechat libovolného burana opucovat si boty o vlastní hledí.
A začít něco svého je spíš utopie, kromě toho nemám prachy, které bych v tom mohla utopit.