Zůstala jsem se 3 malými dětmi sama, zlomená, šokovaná (bylo to hodně rychlé), s exem, co mi dával všechno za vinu (ač to byl on, kdo si našel jinou).
Začátky byly strašné, věděla jsem, že nechci být s dětmi už navždy sama, ale děsilo mne to, že jsem si nedokázala představit, že by se našel nějaký "normální chlap", který by si dobrovolně začal něco s holkou se 3 cizíma malýma dětma, o které je potřeba se starat.
Po čase jsem se přistihla, že podvědomě hodnotím skoro každého chlapa, kterého vidím - v obchodě, v metru, na ulici...
Hodně mi pomáhalo to, že jsem měla přátele, kteří pomohli duševně, a rodiče, kteří pomohli i trošku finančně.
No a po roce a půl přeskočila jiskřička mezi mnou a jedním (v té době hodně blízkým) přítelem
Už rok s námi žije, je to báječný "náhradní tatínek" a milovaný partner Sama bez partnera už nikdy nechci zůstat...