To dobře znám. Jsem stejný typ kuchařky, navíc mám, dnes už je to diagnóza, tzv. dyspaxii, neboli obě pracky levé, furt mi něco padá, lítá vedle, odskakuje z prkénka, vyšplíchává z koflíků a hrnců, kape na plotnu či podlahu.
Kupodivu k tomu všemu ale vařím dobře.
Před pár lety jsem se rozhodla podniknout krok k osobnímu růstu (haha), začít vařit tak, aby nebylo třeba uklízet kuchyň za pomoci armády. Čas uvaření mi to zhruba ztrojnásobilo, ale jinak mám ze sebe radost, heč.
Zavedla jsem jako úhelný kámen, že jídlo nandám až v momentě, kdy je všechno uklizené, což už pak není tak velké zdržení, když šudláš za chodu.
S dětmi jsem to udělala nakonec stejně, jako to matka s babičkou dělaly s námi. Řekla jsem jim, že jídlo dostanou, až bude hotové,což zjistí tak, že je zavolám a do té doby ať ráčí vyfičet z kuchyně a neřvat a nervat se, nebo nedoustanou moučník a smyčec. Funguje to dobře. Děti to respektují a jejich potřeba hodnotné stravy v kulturním prostředí je respektována.