Každý to má jinak. Náš mlaďoch je taky děsný paličák a chce to co si umane, jenže když já nechci, tak musím vydržet i za cenu toho, že bude řev. V takovou chvíli odcházím a zavírám za sebou dveře nebo ho vezmu do jiné místnosti a zavřu za ním. Je jedno jestli je to na záchod, do pokojíčku nebo do kuchyně. Nezamykám. Nechávám ho tam se slovy, že co chce nedostane a až se uklidní má přijít. Je schopný tam řvát třeba dvacet minut za zavřenými dveřmi, které si umí otevřít. Pak přestane a příjde s tím, že už se nebude rozčilovat. Moc se mi to nelíbí, ale nechci vychovat dítě, které dostane všechno co si umane - mám takovou sestru a dodnes je s ní k nevydržení, protože není zvyklá na to, že ji někdo říká - NE.
Starší dvě nebyly takové paličaté, ale v té době jsem já ještě nebyla takový kliďas a řešila jsem nějaké takovéhle vztekací spory úplně jinak.