mám holčičku 4,5 vydá za 10 kluků - temparementem, akčnosti.. vztekem, rykem, křikem.. prostě vším..
má diagnostikované adhd - porucha chování, pozornosti a hyperaktivita.

Do dvou let to s ní bylo šílené...
do třech pořád otřes a teď to začíná být ta milá holčička na kterou vypadá...
násilím na ní se nic neřešilo, akorát ji to jakoby nakoplo, scény jsem odbourávala postupně, po diagnoze to bylo o to lepší, že začal spolupracovat i manžel..
nicméně zavření se mi osvědčilo.. tedy já ji nezamykala.. jen jsem ji vykázala do jejího pokoje s tím, až se uklidní ať přijde... ona nikdy netloukla do dveří nebo tak.... ale ze začátku řvala třeba hodinu až se tak vysílila že z toho usla.. ale ven prostě nešla... ne že bych ji nepustila, ale ona asi sama cítila, že potřebuje se prostě uklidnit.. nikdy bych ji tam ale nezamčela..

a do dnes to má tak, že když má nějaký konflikt, tak se chodí uklidnit do svého pokoje.. sama to řekne, jdu do svého pokoje, tak se vyřve, nebo vyvztekne... podle toho co potřebuje a zase přijde.. sama se omluví..
ale je za tím opravdu hodně práce a na každé dítě platí něco jiného.. nejstarší 9 let, se třeba když něco provede potřebuje pomazlit, potřebuje se utvrdit v tom, že ho mám ráda i když zrovna není ten můj zlatý kluk, který je 99% času.

a nejseš špatná, že ji nechceš zavírat, je to tvoje dítě - já už mám tři a sama jsem zvědavá, co bude platit na toho třetího, který má momentálně 13m a už teď je to pěkný uličník.

držím palce, ať brzy najdeš společnou cestu, jak ty stavy vzteku zkracovat a postupně eliminovat, ono je to vyčerpávající pro všechny zúčastněné, nejdůležitější ale je, trvat si na svém, aby prostě malá věděla, že u určitých věcí přes to prostě nejede vlak... dcerka díky své poruše zkouší občas i věci, které už jsme měli dávno vyříkané a vyřešené... prostě osahává hranice, kam až smí zajít.. ale prostě ví, že řevem si u mě nic nevydobude, ale i tak to zkouší