Ještě jsem nečetla diskuzi, ale jsem zvědavá na rady. Jen ti chci napsat, že to mám v poslední době úplně stejně a jsem z toho dost přešlá. Jsem doma už čtyři roky a ještě mám dva před sebou. Kdybych už teď nevěděla, že bych později litovala, šla bych asi hned do práce aspoň na půlúvazek. Sice pracuju, ale doma, a to člověka ze stereotypu moc nevytrhne. Není to o dětech, ty jsou skvělý, ale právě ten stereotyp mě ubíjí. Kámošky už jsou v tom taky zahrnutý, přesně jak píšeš. Já třeba nejsem rozená pečovatelka a hospodyňka, pro kterou by péče o děti, rodinu a domácnost byla smyslem života, takže už jsem z toho za ty roky trochu unavená.
Docela se těším na září, malá nastupuje do školky, tak mám velký plány (kroužky pro ni i pro mimino, chci začít chodit cvičit, atd.).
To si taky myslím, že je hodně důležitý, urvat si čas jenom pro sebe a někam vypadnout. Aspoň jednou týdně. A je jedno, jestli je to cvičení, kurz angličtiny nebo pivo s kámoškama.
Důležitý je myslet pozitivně.