Já to ale tak dělám, pokud jsme třeba na známém hřišti, tak nechávám dcerku, ať si hraje sama a za zadkem jí stojím, jen když jí třeba pomáhám na něco vylézt. Včera jsem jí hledala asi půl hodiny, jak jsem psala, a když jsem jí našla, tak rozhodně nevypadala, že by se jí nějak stýskalo. A já jsem samozřejmě byla v šoku a na nějaké racionální myšlení v tu chvíli nebyl čas. My už to s ní zkoušíme, necháváme jí třeba pobíhat tam, kde na ní vidíme a ona si v klidu zdrhá a ani se neotočí. Navíc je na nějaké velké cepování v tomhle ještě malá, to bych viděla třeba tak za rok, až bude umět lépe mluvit. Každopádně se třemi dětmi to je jiná káva, ale pokud jsou už větší, tak se s nimi dá domluvit a použít metodu dohoda - nedodržíš - následuje nějaký trest. U batolete to zatím bohužel nefunguje.