Včera se mi vrátilo Prekopové Prvorozené dítě a před spaním jsem si kus přečetla. A tak přemýšlím, co bych já odpověděla svému dítěti, kdyby se mě zeptalo, jestli mám to druhé raději než jeho.

Prekopová cituje odpověď maminky, která řekne (zalže), že ne, že má ráda oba stejně. Lež spočívá v tom, že má raději to dítě, které se ptá, ono lež vycítí, ale vyloží si ji tak, že maminka má raději toho druhého (mladšího, kterému se momentálně dostává více péče). Prekopová sama trpěla pocitem, že její matka má raději její (starší) sestru, což byla pravda, kterou ale její maminka vždy nějak zamluvila, což ji jakoby zatěžovalo víc než samotný fakt, že je milována méně než ta druhá.

Já opravdu, OPRAVDU nedokážu říct, které dítě mám raději. Vlastně nemůžu ani říct, že je mám ráda stejně, protože asi mám ráda každého jinak. Mám ke každému trochu jiný vztah, máme jiné společné prožitky. Uznávám, že postavení prvorozeného je v mnoha ohledech specifické - je to pokusné dítě, rodiče jsou ještě nejistí, ono se musí vyrovnávat se ztrátou monopolu na rodiče, další děti už ne, atd. V důsledku toho mám tendenci brát na něj větší ohledy a taky mám pocit, že mu budu stále dlužná za těch pár hodin samoty (separace) po narození. Pak jsem dala na neuroložku a málo ho nosila a do postele se nám vnutil až v půl roce, kdežto dceři se dostávalo veškerého tělesného kontaktu hned od narození, mnohem déle ji kojím a mnohem lépe rozumím jejím potřebám - praktikujem přirozenou hygienu. Skoro bych řekla, že vztah s dcerou je takový neproblematický (je nepřerušený), kdežto vztah se synem stále budujem.

To ale nemění nic na tom, že obě děti bezmezně a bezpodmínečně miluju. Doufám, že to pociťují a že nikdy nebudou takhle blbé otázky mít .