Bugaboo, se musím smát, protože jsem měla podobnou krizi. Všichni chtěli psa a slibovali. Klasika. Tak se pořídil. Do bytu. Venčení je na půl na mě a na půl na manželovi, ale když to je na mě, tak musím vychytat pozdní příchody z práce, vyzvednutí dětí ze školky apod. Normálně mě to stresuje. Pes doma řve, protože je na nás strašně fixovanej. Je to divokej teriér, jen chlupy a samá energie. Když vidím tu jeho optimisticky zvednutou oháňku, tak je mi úplně úzko. Podle netu má obrovskou životní energii. To má. Děti ho milují. Věčně jsou do něj zamotaný. Stýská se jim po něm. Já když mám čas, tak procházky s ním miluju. Je radost se na něj dívat, je hbitej, miluje pohyb, les, louku. Jinak pořád lituju, že jsem ho nevrátila, nepřiznala si to, co Ty. Nezvládám to časově. Jsem věčně unavená. Pes za to nemůže, tak se snažím.