Bohužel se musím připojit. Jsem učitelka, vždy jsem chtěla hodnotit slovně. Vedení by mi i vyšlo vstříc, ale narazili jsme právě na rodiče. Nyní mám již 10 let praxe a musím říci, že poněkud měním názor. Ony si totiž ty děti do školy pro jedničky chodí, mnozí prvňáčci odcházejí od učitelského stolku vyloženě zklamaně se slovy:" To nedostanu jedničku?" Přitom si odnášejí razítko, které hodnotí jejich výkon na výbornou. Je otázkou pedagogického umu, aby v první, druhé třídě známkoval to, za co dostanou jedničku všichni. Staří kantoři říkají, že první a druhou třídu musí normální i lehce podprůměrné dítě zvládnout na jedničky,dvojky. Slovní hodnocení přece používám já ve třídě, vždyť neustálá chvála děti tak podporuje. Myslím, že je také důležité s dítětem o každé známce mluvit. Dneska jsi moc hezky četl, musím ti dát jedničku, odvedl jsi kus práce, určitě jsi včera s maminkou četl. A ještě jedna zkušenost. Měla jsem takovou vizi, že když rodičům dopředu napíši před rodičovskou schůzkou slovní hodnocení jejich dítěte za dané čtvrtletí, oni příjdou do školy připraveni a budou se mnou konstruktivně řešit problémy dítěte. A výsledek? Rodiče přestali na schůzky chodit, vždyť jsem jim přece všechno napsala a má-li jejich dítě nějaký kázeńský, či výukový problém, ať si ho úča vyřeší sama. A ještě naposledy. Jak ráda bych uvítala rodiče ve škole, chtěla bych, aby viděli své děti, jak jim jde vyučování, ale nechtějí...