Za sebe můžu říct, že jsem naše jednovaječné kluky taky "skoro" vždy poznala. Jednou se mi stalo, že jsem nenakrmeného (několikaměsíčního) posadila do relaxu, abych mu dala flašku, ale když jsem se na vteřinu vzdálila, chůva mi je prohodila. Já s jistotou, že mám hladového, do něj tlačila flašku, on se samozřejmě cukalAle na druhou stranu opravdu tvrdím, že je poznám, když bych se pořádně podívala.
A ještě jedna situace, když jsme byli ve spánkové laboratoři, kluci byli na jednom pokoji, měli na hlavě natáhnuté síťky, které měly držet snímače, takže hlavičky byly mírně "zdeformované", na pokoji šero... v tuto chvíli jsem nebyla schopna říct kdo je kdo, musela jsem si rozsvítit pořádné světlo a poodtáhnout síťky, abych je uložila do správné postýlky, na tuhle situaci taky nikdy nezapomenu
Jinak s jistotou je poznám jen já, jejich sourozenci, moje mamka a teď už i jejich tatínek, ten první měsíce taky jen hádal. Ve školce po 2 letech je nepoznají do teď