teď jsem na tohle téma dočetla v Reflexu zajímavou úvahu slečny, která byla v Anglii jako ošetřovatelka seniorů - zdá se, že oni odkládají své děti aupairkám a ty zase ke stáru nejsou ochotny a možná ani schopny se o ně starat - najmou jim maximálně (uboze placenou) pečovatelku z Východu, ta holka tam popisovala story, jak takovou pečovatelku zavolají, když dotyčný senior umírá, s tím, aby je zavolala až když bude opravdu konec. Nebo jak si je z domovů důchodců ti hodnější vezmou třeba na Vánoce nebo oslavu, ale ještě ten den je zavezou zpět a posadí před televizi.

Přimělo mě to zamyslet se a možná trochu přehodnotit to, co jsem vám sem napsala o sobectví. Byla jsem ovlivněná tím, že jsem občas kolem sebe viděla děti, kteří rodiče o pomoc (i finanční) žádaly zcela bezostyšně a ještě pro ně neměly málem ani dobré slovo, což se mi pochopitelně vůbec nezamlouvalo.

Ale asi máte pravdu v tom, že je v zájmu všech - prarodičů, rodičů i dětí - když k nějaké vzájemné výpomoci dochází a když to není zneužíváno. MOžná má člověk sám podvědomě strach (i kdy by neměl mít), aby měl sílu vlastním dětem poskytovat tu pomoc tak akorát - být tam pro ně, když to budou opravdu potřebovat, ale občas i odepřít, aby nežil jen životem svých dětí, ale uchoval si aspoň kousek života vlastního, protože jinak by těm dětem mohl být za chvíli na obtíž.

A děti bezděky vidí, jak se jejich rodiče chovají k prarodičům, a podvědomě se jim to vryje do hlavy jako správný vzorec jednání.