Témata o tom, kdo je chudý nebo kde začíná chudoba se tu objevují snad stále častěji. Třeba to bude tím, že kdo se chudým cítí chudým je?

Máme známé, vlastně to ani nejsou známí, bydlí ve stejné ulici ob jeden dům. Bavíme se s nimi stejně jako s jinými sousedy. Tatínek pracuje na živnostenský list jako stavební dělník a paní je doma na mateřské, protože mají čtyři děti. Nejstarší slečně je pět let a nejmladšímu bude 1 rok.
Defakto vzato paní se ode mě příjmem liší o necelých 1500,- a třemi hladovými krky (to proto, že pracuji a máme jen jedno dítě).

A tady jsem si nejspíš zadělala na vážnější problém. Poslední dva roky při vytřizování skříně s oblečením jsem to, co bylo té naší malé poslala právě té sousedce, prostě tak co bych s tím dělala a jim to jistě udělá radost. I nějaké hračky pro miminka od nás dostali. Vždycky naší dceři poslali čokoládu.

Letos na jaře přišla paní s tím, že jsou na tom špatně a že malá potřebuje sandále, jestli nějaké nemám po té naší. A já dobračka vylezla na půdu vyštrachala sandále, které ta naše nosila asi v pěti letech a sousedce je věnovala. Krásné sandále, které tehdy stály asi 1000,- a které byly jen běžně nošené. Co první mě zamrzelo, že jejich holčina v nich lítala i po venku, v mokré trávě, do písku, ale čert to vem.

Jenže to, co se stalo včera mi teda vzalo dech. Paní přišla s tím zda si naše dcerka ještě hraje s panenkou Anabell, že ji s ní už dlouho neviděla. Dcerka si popravdě s panenkou nehraje už dlouho možná i dva roky, ale je to její panenka, jinou tak velkou nemá a rozhodně jí nebudu tyto hračky brát. Sousedce jsem řekla, že si ještě někdy hraje a že to její hračka. Ona na to (uštěpačně), že asi moc často ne a že by mohla panenku dát jejich T., protože mi máme jen ji a ona musí živit 4 děti a takovou hračku jim nikdy nebude moci koupit, protože jsou CHUDÍ.
Tak to mi teda vyrazilo dech, nezmohla jsem se ani na slovo, jen jsem zírala (popravdě ani nechápu, kde se v ní vzalo tolik zloby). Nakonec se otočila a šla pryč s tím, ať si teda panenku sežereme. A to k celé té scéně vzala svoji dceru.

Tak jsem asi někde s tou ,,charitou" udělala chybu. Ale silně ve mně klíčí pocit, že kdo chudý chce být bude jím. Protože potažmo vzato příjmy našich rodin jsou zhruba stejné (protože tady se nic neutají ani výše příjmu), jenom ty jejich jsou vyšší o tři děti, a ty jsou ještě malé.Nechodí do žádných kroužků ani do školy. Děti nevídám ani moc venku a když se zeptám dcery jestli si nechce s nimi hrát většinou odpoví, že nejspíš zase čučí na Šeherezádu.

Sama si nijak chudá nepřipadámna spoustu věcí máme a na to co nemůžeme mít hned nějak ušetříme. Jenom si teď připadám chudší o ideál sousedské pomoci.