Palac souhlas. Díky podobným pocitům mám za sebou léčbu AD - u mne to tedy skončilo tak, že se mi dělalo nevolno i na poště a měla jsem touhu zdrhnout.

Takže diagnoza PP a deprese s tím, skončilo to léky. Pomohly. Nemůžu říct, že utlumily, nástup léků byl dost ... protivný, ale daly mi možnost se trochu "posbírat" a začít nějak fungovat. Nevím, jak by to bylo bez nich, třeba bych to ustála, třeba bych zůstala v posteli neschopná se ani pohnout.

Občas se to zopakuje. Rozhodně už ne v takovém měřítku a už taky často poznám, "kdy to na mne ... LEZE..", takže bojuju tím, co zabralo.
Hodně jsem toho ale za ten boj změnila i co se životního stylu týče. I já jsem se asi změnila a nemůžu říct, že k dobrému pro okolí, prostě už jsem míň vstřícná, vnímavá, pomáhající - to mne moc netěší, na straně druhé netuším, kde mám v hlavě zakódované, že jen hodný holky jsou platný holky a hodná jsem jen když se přerazím, abych někoho potěšila nebo pomohla.

Změnit něco úplně radikálně, na to asi nemám. No uvidíme časem.