Ahoj, mám hodně podobnou zkušenost :(
Dnes by tátovy bylo 54, zemřel před sedmi měsíci, půl roku před smrtí onemocněl se srdcem, nikdy mu nic nebylo a najednou kolaboval :( Byli chvíle kdy jsem přecházela silnici a přála si, aby mě porazilo auto a já mu mohla dát svoje srdce :( Ale když umřel cítila jsem to, věděla jsem to, ještě dřív než mámě volali z nemocnice a cítila jsem jen úlevu a cítila jsem, že stojí u mě a že mi říká, abych se nebála. Pomohlo mi to šíleně, ikdyž nejsem věřící. První dny jsem taky nevěděla, co dál a drželi mě nad vodou právě děti a pak taky, že jsem musela pomoct mámě všechno okolo zařídit. Musela jsem být ta statečná a mám pocit, že jsem v rodině trošku převzala jeho místo. To že on byl vždycky ten o koho jsme se mohli opřít.
Někdy to bolí moc, ale není to už tak silný jako v těch prvních dnech. Tak jen vydržet to. Upřímnou soustrast a drž se, nezapomeneš nikdy, ale nebude to vždycky tak moc bolet. Ikdyž přijdou jistě i chvíle kdy ano.