Milá Jano,

při čtení tvého článku jsem si vzpomněla na své těhotenství, prckovi už jsou krásné 4 roky,ale přesto to je pro mě všechno ještě živé a myslím si, že ještě dlouho bude. Přesně to, co píšeš, jsem si prožila i já. Do 19. týdne jsem snad neměla žádné problémy, pěkně jsem si to užívala, nakupovala hadříky, dívala se po kočárkách, vychutnávala své krásné zakulacující se bříško, no prostě byla totálně šŤastná...a pak přišel ten kolotoč, taky na genetiku do Motola, kde byli stejně hnusní, jako na tebe a řekli mi, co vlastně řvu, vždyť jsem mladá a můžu mít dalších dětí kolik chci... hrůza, myslela jsem, že umřu a pak amniocentéza, měsíč čekání na výsledky..., další hrůza a pak výsledek 1:7, s manželem jsme se od té doby neustále hádali, protože on postižené dítě nechtěl a já se HO prostě nedokázala vzdát. Všechny ostatní testy o kterých píšeš, jsem podstoupila taky a byly v pořádku....všichni mi říkali, vzdej to za půl roku to můžete zkusit znovu,ale prostě to nešlo... a 19.2.2000 se mi narodil nádhernej, zdravej, úžasnej kluk, kterýho jsem si tak vysnila, vyplakala a vytoužila. Věř jedné věci, která mi vždycky moc pomohla : Když si něco moc přeješ, tak se to splní !!!
ahoj a když tibude smutno určitě napiš.
Petra+ Adámek