Mám v péči dceru - bude jí 18 a 12letého syna. Od jejich útlého věku se o vše starám sama (přestože jsem vdaná) - tatínkovi to nějak prostě nevycházelo, musel být údajně dlouho v práci, i když dělal běžného úředníka - ne v šéfovské funkci), věčně měl nějaké zdravotní problémy, i když docela kvetl. Podle mě byl hypochondr, ale díky své rachitické vizáži a velké výmluvnosti, by nad ním člověk zaplakal.Peníze mi dával na příděl, ale vždy šikovně o něco víc, než by činily alimenty, kdybych se rozvedla. Své děti miluju, a tak jsem jim ze svého poskytovala finance na koníčky, školy v přírodě, kroužky apod. A ochuzovala tím pádem sebe, že jo. I když jsem měla plat větší, než má průměrná žena, měla jsem se hůře, než průměrná žena, protože jsem hradila i to, co hradí většinou tatínci, pokud chtějí, a pokud jim na to vyjde. Ale on nemohl, protože přece potřeboval na racionální stravu, na tohle, na tamto, a díky své výmluvnosti to podal tak, že jsem ještě já vypadala jako semetrika, která nebožátkovi by od huby brala...Dcera nějak začíná chápat, že něco shnilého je ve státě dánském, ale syn, můj milovaný syn asi ne. Vidí matku jako podrážděnou, uštvanou depresívní semetriku a tatíčka i s jeho líbivou politikou a nulovými požadavky na dítka miluje. Dozví se pravdu, až bude velký? Třeba ne.Možná o jeho lásku spíš příjdu časem úplně, díky své neschopnosti diplomacie. Co na tom, že se snažím seč mohu, když to neumím náležitě podat? Pravda je svině!