Fisperando, kdysi jsem udělala ošklivou a šokující skutečnost s kýmsi (nechci uvádět detaily), kdo utrpěl v mladém věku úraz a 3 týdny se potácel mezi životem a smrtí. Byly to děsné nervy, bála jsem se chodit ze školy domů, dělalo se mi zle, kdykoli zazněl telefon. Bylo tu nutnost chovat se statečně a jakoby nic před maličkém synkem dotyčné(ho), který u nás v té době trávil mnoho času. A když bylo po všem, cítila jsem paradoxně i trochu úlevu. A když jsem jeho/její smrti druhý den řekla kamarádovi/kamarádce, tak jsem se začala šíleně smát.