Synovi je sedm. Bydlíme v Praze a pouštím ho ven samotného. Kus od domu je totiž dětské hřiště, kam si chodí hrát. Vždy má hodinky (aby věděl, kdy se má vrátit) a mobil (aby se mu návrat připomněl, když v návalu hry se zapomene na hodinky kouknout). Vždy mám strach, ale syn je v pohodě a mám pocit, že mu to prospívá. Je od té doby takový dospělejší, zodpovědnější... Jen škoda, že na to hřiště nevidím z okna, je přeci jen daleko, dělí nás domy.