Přijde mi to celé divné. Jako kdyby se chlap zapřel, že ženskou chce mít doma u dětí, a když mu nakonec vyhověla a vzdala se svého, tak si chlapec přijde sem a chce, abychom ho poplácaly po rameni, jaký je úžasný, že si uvědomuje, že se choval jako hovado.
Já neplácám a na místě jeho ženy, bych o odpuštění začala možná přemýšlet ve chvíli, kdy by místo hezkých řečí "pohnul horou" a způsobil ten zázrak, že bych se mohla vrátit k práci, která mě bavila, v kolektivu, kde mi bylo dobře.