A potřebuješ vůbec odpuštění? Nebo jde jen o to, že už sám sebe nevidíš jako toho spolehlivého chápající partnera a že Tě tak nevidí ani žena? Žena Ti podle toho, co píšeš, odpustila. Spíš si v ní něco zlomil, ono to srostlo, ale už vždycky bude poznat, že to bylo zlomené.

Já si vzala zkrácený úvazek, protože jsem stejná jako Ty, nezáleží mi na kariéře (nechci se jí vzdát, ale stačí mi, že ji dělám, ne že ji dělám naplno a vrcholově). Můj muž to dodnes nepochopil, přestože je pohodlný a je rád, a že vše je na mě. On mě plně podporoval v návratu do práce a dokonce zpočátku tlačil na to, abych dala děti co nejdřív do jeslí. Neudělala jsem to. Zhruba v roce první dcerky pochopil, i celá jeho rodina, že já prostě doma zůstanu. Ten tlak první rok byl šílený. Připadala jsem si jako totální lempl, co se doma chce válet (slova tchána a neustálé blbé výroky, že to on by doma zblbnul, zbláznil se a že mě nedokáže pochopit; poukazování na jiné líné a omezené matky - perlila švagrovka i tchýně, jak chudák dítě trpí, že nepozná jiné lidi). Zůstala jsem sama sebou a jsem ráda, že jsem to udělala. I když moje nej kamarádka dala v pohodě klučíka do jeslí v roce a taky nechápala, proč já to mám jinak. Mám to jinak. Kdyby mě můj muž "zlomil", tak budu cestu k němu i k sobě samotné hledat dlouho.