Jeden úryvek:
Několik nápadů, jak by to s podílem dědičnosti u inteligence mohlo být, vnášejí do diskuse Hamer s Colemanem. Různými výzkumy dokládají, že IQ je dedičné ze 75% (studie jednovaječných dvojčat vychovávaných zvlášť), z 52% (porovnání korelace mezi jednovaječnými dvojčaty a dalšími sourozenci v rodině) či 48% (na základě výzkumu korelace mezi rodiči a jejich dětmi, které byly vychovávané někým jiným). Jak vidíme, tahle čísla se od sebe značně liší. A ony se od sebe koneckonců liší i korelační koeficienty u stejně geneticky příbuzných v různých výzkumech (například pro rodiče a jejich adoptivní děti uvádí Ruisel korelaci 0,31 a Hamer a Coleman jen 0,19). Tato fakta potvrzují, že je třeba problematiku i nadále studovat, získat co největší vzorky populace, na nichž by se daly jednotlivé metody aplikovat, a závěry dělat jen pomalu a opatrně. Stejně tak nás ale vedou k myšlence, že by nebylo správné vliv dědičnosti úplně popírat, protože je rozhodně patrný