Myslím, že čistě technicistní problém na umělé oplodnění ve stylu "je to jednoduchý princip, prostě pokrok, už to umíme udělat, tak to budem dělat neomezeně" přijde redukující.
Zároveň ale taky neříkám, že je všeřešící výkřik "a pak se houfně zabíjí embrya a dělají se na nich hrůzné pokusy".
To jsou dva extrémy.
Použiju příměr k tomu technicistnímu přístupu: když jsem byla těhotná, mluvila jsem se známým, ptal se, v kolikátým jsem týdnu, na moji odpověď že jsem v 25 týdnu odvětil "aha, takže to je fajn. Teď už by ti to dítě mohli vytáhnout a dochovat v inkubátoru a bylo by, však se to dnes už umí. Tak snad se to tak bude časem taky dělat, že se ženský nebudou nechávat nosit velký břicha, je to zbytečný, když umíme děcka odchovávat uměle". Prostě to jen zredukoval na techniku (jde to, tak proč to nedělat?), ale úplně pominul rizika (ono to vypiplávání půlkiláčků zas taková sranda není), vztah matka-dítě (mluvíme o několikaměsíční separaci inkubátorového dítěte od matky, to má milion aspektů) a plno dalších aspektů.
Stejně tak u umělého oplodnění: byla bych pro to nestrašit, ale zároveň (často opakovanou) hormonální stimulaci neberu jako zas takovou srandu pro tělo ženy, operace (třeba ty laparky při zjišťování příčiny neplodnosti) mají svá rizika, těhotenství (zvláště vícečetná) po umělku taky mají svá rizika atd. Takže se prostě nemohu tvářit, že umělé oplodnění prostě jen taková prkotina. Jako řešení problému je to super, ale dávat to na roveň normálnímu přírodnímu procesu, to si fakt netroufnu.