Placatko, všechno už ti tu napsali. Bohužel většinou platí, že ten, kdo se nejvíc stará, je nejvíc osočován, ošetřovaným i okolím. Zato ten, kdo dorazí jednou za čas, vybílí špajzku a přinese jen kytku, ze které se alegický senior málem udusí, tak ten je obdivován a vynášen do nebes, na to si zvykni.
A hned jak si zvykneš, že jsi tedy ta nejhorší začni jí být, ale tak abys měla čisté svědomí. Tj. ne se na ní vyprdnout, ale prostě to vzít do svých rukou, doktory si natáhni na sebe, tj. když už jí tam dovezeš, jdi s ní i dovnitř, prober s lékaři to, co se jim stydí říct (nebo si nevzpomene), objednej na přístě termín ty a máš to pod kontrolou.
Peč. služba - kruci co to je za otázku "jestli by s ní jela, kdyby to byla zdr.sestra"!! Žádné věty tázací, jen oznamovací "pojedeš s peč.službou, je to pro tebe nejlepší", přinejhoším rozkazovací. Ale ty bych vypustila, ony i ty oznamovací věty můžou být dostatečné.
Kecy rodiny (jako že ti sestra oznamuje, že si babi stěžuje): jediná odpověď, pokud se ti nelíbí, jak to dělám, dělej to ty jak chceš, já ti do toho kecat nebudu. Sestru a další musíš zpracovat na to, aby tvá rozhodnutí před babi jen hájili a podporovali a případné jiné názory neventilovali před ní, ale jen s tebou.
Myslím, že dokážeš-li návštěvy doktorů organizovat podle svého, máš mnoho vyřešeno. Z vlastní zkušenosti bych ti toto velmi doporučoval, je fakt dobré komunikovat s lékaři takto starého člověka a vědět co a jak, ne že ti babi bude podávat polovičatá hlášení. Taky doktoři (aspoň ty normální) rádi vidí, že senior má zázemí a to stará a zajímá. Nezažila jsem doktota, který by mě nepustil do ordinace, když pacientem byla moje máma. Je fakt, že měla Alzheimera, což bylo blbé, ale na čele to napsané neměla, na veřejnosti pod dozorem se chovala nenápadně a když jsme šly třeba na revmatologii, tak jsem to netroubila na počkání, že bacha AD jde.
Ze začátku mi to bylo trochu proti mysli, takhle se narvat mámě do života, ale větší problém jsem s tím měla já, ona fakt byla vděčná, že se nemusí starat o ten divný svět, kterému nerozumí, a může si v klidu vegetit ve svých vzpomínkách. Takže doktor se jí na něco ptal a ona na mě koukala, co řeknu. Podotýkám, že vůbec nevěděla, kdo jsem, ale cítila, že se starám, tak mi věřila. Kolikrát jsem se jí ptala, kdo já jsem , a ona - nevím. A proč mě teda posloucháš, když mě neznáš? A ona: jste tu na mě hodný a dáš mi najíst. Bylo to smutný a krásný zároveň.