Mám sestru, je jí 31 let, vysokoškolačka, managerka větší firmy, velmi slušně vydělávající...
Loni neplánovaně otěhotněla, dítě si nechala, i když přemýšlela o potratu, její manžel si dítě přál (když už přišlo...), ona ne, půl roku probrečela, ke konci těhotenství se dala dohromady, na dítě se těšila.
Nyní jsou Danečkovi tři měsíce, sestra plně kojí, malý dobře spí, moc nepláče, ale sestra je úplně hotová. Kudy chodí, tudy brečí, že si zkazila život, kariéru, že se na začátku těhotenství rozhodla špatně, když nešla přerušení. Nenávidí sebe i Danečka. Má hrozné myšlenky (nechtěla mi říct jaké).
Její manžel se moc neangažuje, je pracovně velmi vytížený.

A teď co s tím?