Snažila jsem se najít podobné téma, ale neúspěšně, tak zakládám nové... :-(

Včera jsem byla v 14. týdnu na revizi pro několik vývojových vad. Těhotenství bylo od začátku rizikové, krvácela jsem a byly i jiné problémy. Muž dítě moc chtěl, celkově je takový citlivější, řekla bych až občas labilní, tak chápu, že je to pro něj taky těžké.

Včera jsem tedy byla na zákroku, ten jsem zvládla po fyzické stránce nadstandardně, fyzicky se mi nesmírně ulevilo a i psychicky jsem na tom byla velmi dobře. Muž mě odpoledne vyzvedl v nemocnici, popovídali jsme si o tom, proběhlo pár slz, ale byli jsme oba docela v pohodě, měla jsem dobrou náladu. Kolem šesté partner musel odjel za příbuzným, kterého nemám ráda, vyřídit neodkladnou záležitost, která se dala vyřídit i s cestou za půl hodiny. Prosila jsem ho, ať přijede opravdu hned, že nechci být sama, i když jsem se pořád cítila dobře, i když už jsem cítila, že na mě dopadá únava z několika neprospaných nocí a stres z posledního dne. Po hodině a půl jsem mu volala, kde je, řekl mi, že už je dávno na cestě zpět, 5-7 minut autem od našeho bytu, ale je na benzínce a kouká, jak provedli nedávnou opravu auta, že se mu tam něco nezdá (tedy žádná akutní oprava). Požádala jsem ho, ať hned přijede, že mi není už úplně dobře a jsem hodně unavená. Dojel až za další půlhodinu. To jsem ještě byla docela v klidu. Když jsem se ho ptala, co říkal příbuzný XY, tak přítel řekl "prej jestli už jsem tě voplodnil". O těhotenství nikdo z rodiny nevěděl. V tu chvíli jako by mi zamávali rudým hadrem před obličejem, začala jsem nadávat na toho příbuzného a pak i na přítele, proč mě nechal samotnou, když jsem ho výslovně žádala, aby odjel na nejkratší možnou dobu a pak mi to ještě vykládá takové nesmysly. Na to my řekl, ať nedělám z komára velblouda a uklidím se a nejsem hysterická, že toho mého hysterčení za těhotenství (a vlastně pořád) má už plné zuby. Tak jsem na něj řvala, že dnes snad mám právo být hysterická a na to on, že se se mnou naprosto nedá vydržet a měl by ode mě odejít. Mávala jsem mu ovladačem před obličejem tak vehementně, až mu odlétly brýle a řvala jsem na něj "hlavně, že má opravené auto a je mu jedno co já tady sama", to se bránil a strčil do mě až jsem od něj odlétla. To se už otevřely stavidla, začala jsem fakt hystericky brečet, to mi vydrželo asi 3 hodiny, teď jsem hoďku spala a v bulení si tu "vesele" pokračuji. Přítel sice včera pozdě večer přišel s omluvou, že to přehnal, ale já jsem nebyla schopná to přijmout.

Nejsem schopná skousnout, že v den, kdy jsem musela na potrat našeho dítěte, mi nadává do hysterek ... Chápu, že je z toho taky ve stresu, před tím večerem se mi zdálo i že snad víc než já, ale prostě nemůžu skousnout, že se ke mně v takové situaci chová jak po lobotomii ... Přemýšlím nad ukončením vztahu, jsem teď fakt mimo.

Jak to po potratu vypadalo u vás?