Nemluvili jsme o tom. Jako by se nic nebylo byvalo stalo. Kazdy z nas se s tim musel nejdriv poprat v sobe, az pak jsme si o tom byli schopni promluvit. Po prvnim jsme snad jeste ten vecer sli na jedno, po ctvrtem jsem jeste ten den zacala skrabat omitky v loznici.
Proste jsem se snazila okamzite zaclenit zpet do chodu domacnosti.

Myslim, ze neni treba byt hystericka a nadavat druhovi, ze se zdrzel, treba to byl jeho zpusob, jak ventilovat bolest a nabrat silu byt s tebou a podporovat te.

O dite jste prisli oba, jen ty mas krome psychicke navic i fyzickou bolest. Neni treba na sobe navzajem hledat chyby a jecet po sobe, i kdyz i to muze mit jako ventilace bolesti nad ztratou mimina neco do sebe..

At se brzy zadari //