Prosila jsem ho, ať přijede opravdu hned, že nechci být sama, i když jsem se pořád cítila dobře, i když už jsem cítila, že na mě dopadá únava z několika neprospaných nocí a stres z posledního dne. Po hodině a půl jsem mu volala, kde je, řekl mi, že už je dávno na cestě zpět, 5-7 minut autem od našeho bytu, ale je na benzínce a kouká, jak provedli nedávnou opravu auta, že se mu tam něco nezdá (tedy žádná akutní oprava). Požádala jsem ho, ať hned přijede, že mi není už úplně dobře a jsem hodně unavená. Dojel až za další půlhodinu. To jsem ještě byla docela v klidu.

fakt nesouhlasím. Dvakrát mu jasně řekla, že ho chce mít co nejdříve zpět. Po potratu, narkoze se prostě její reakci nedivím. Jeho už ano. Kdyby ona jen tak naznačovala, tak neřeknu, ale ona to dvakrát řekla nahlas a jasně, on na její klidnou prosbu nereagoval. Být zakladatelkou, tak řeším, jestli bych ustála a zvykla si na jeho reakce v krizových situacích, kdy si vlastně jede dělat co chce a v nejhorším ji nepodrží.